„Matterhorn a Javořina, to je naše mateřina.“ S tímto sloganem byla 28. srpna uspořádána v Dolním Němčí akce nesoucí název Mezi horami. A jak už napovídá uvedený výrok, v obci, která leží na dohled od nejvyššího bělokarpatského vrchu, se setkaly dvě evropské kultury. Alpský masiv reprezentovala švýcarská rodačka Doris Windlin a karpatský horský oblouk členové místních eko-ochranářských organizací.
Zatímco paní Windlin přijela na Slovácko předvést tradiční způsob výroby
švýcarského sýru, členové ČSOP Pantoflíček a Ornitologického kroužku Ornix
prezentovali environmentální aktivity. Pro dvě stovky návštěvníků, kteří do muzea Na
Mlýně během sobotního odpoledne dorazili, byla zřejmě nejatraktivnější ochutnávka
salašnického sýra a hřibových specialit. Vedle toho bylo možné seznámit se
za pomoci fotografií, textů i živého komentáře s výsledky mnohaleté ochranářské
činnosti místních přátel přírody. Z množství aktivit členů Pantoflíčku a Ornixu lze
zmínit vzdělávací výlety, obnovu studánek, ochranu stromů nebo péči o zdejší ptactvo.
Hmatatelné výsledky své činnosti na místě předvedli i mykologové, kteří den před akcí
nasbírali v lesích pod Javořinou desítky různých hub. Jejich výstava na dvorku
starobylého stavení byla povedená nejen aranžérsky, ale navíc návštěvníkům poskytla
ideální možnost přiučit se jejich rozpoznávání. Pestrou mozaiku prezentací doplnily i
produkty nesoucí značku Tradice Bílých Karpat. Zatímco bělokarpatské čaje a mošty
prodávaly pracovnice hostětínského ekocentra Veronica, včelí produkty nabízel
chovatel z Velké nad Veličkou. Klimaticky nestálé odpoledne dokázala rozehřát jak
prvotřídní horňácká medovina, tak i café-schnaps nebo-li povzbudivý nápoj
švýcarských salašníků. Kávovo-pálenkovitá směska překvapila svou lahodnou chutí a
jistě nejeden z návštěvníků od paní Windlin vyzvídal, jakže se vaří?
Hřebem akce však byla příprava nefalšovaného švýcarského sýra. S jediným
rozdílem proti původní receptuře: že mléko nebylo od Matterhornu, ale z nejmenované
dědiny pod Lopeníkem. Jeho prvotřídní kvalitu zaručoval pečlivý chovatel, který
krávy nekrmí ani siláží, ani jinými moderními agro-poživatinami ale pěkně postaru
zeleným či suchým. Chuť a množství smetany, která se usazovala na povrchu
lahodného bílého moku, svědčila o pozitivech tohoto tradičního přístupu. Padesát litrů
mléka bylo ve tři hodiny odpoledne přelito z bandasek do měděného kotle a za
pečlivého dohledu paní Windlin přivedeno k varu. Zní to jednoduše, ale kdo nezažil,
netuší, jaká je to alchymie. Hlídat teplotu a správně míchat, být stále ve střehu a
používat specielní nástroje. Prostě není to samo sebou. Zručná Doris Windlin
pocházející přímo z alpského statku však dobře věděla, jak na to, pročež její
několikahodinová aktivita přinesla kýžený výsledek. Velké kolo čerstvého sýra
spatřilo světlo světa kolem šesté hodiny večerní a jak už to bývá, nyní je čeká
mnohaměsíční zrání. I z toho důvodu návštěvníci mohli ochutnávat „archivní“
jednoroční sýr, který byl na Moravu dopraven z kantonu Obwalden. Pokud si na mapě
Švýcarska najde město Luzern, hnedle zjistíte, odkud že ta specialita pocházela. O
tom, že ji tamní salašníci připravili opravdu dobře, svědčily i rychle mizící degustační
kousky. A kdo nestihl ochutnat sýr, musel se spokojit s koštem zbyvší syrovátky.
Kolem sedmé hodiny večerní se i ona dočkala svých pijanů a měděný kotel tak mohl
být vymyt a připraven k transportu do západních Čech. Právě tam někdejší salašnice a
nynější malířka Doris Windlin se svým českým manželem žije. Ovšem Slovácko a
hlavně Bílé Karpaty jsou jí blízké, o čemž svědčí nejen její pravidelné návštěvy
Horňáckých slavností či výlety po Kopanicích, ale také malířské soustředění v Louce,
odkud si do Dolního Němčí se svými přáteli odskočila. A pokud mohu soudit podle
jejího nadšení, na bývalém vodním mlýně ležícím u potoka Okluky se jí tuze líbilo.
Určitě k tomu přispěl i recitál básníka a muzikanta Michala Čagánka z Nezdenic, který
ve večerních hodinách proběhl v útrobách hospůdky Na Muzeu. Komorní posezení
s kytarou a při dolněmčanské slivovici tak završilo první ročník akce Mezi horami. Na
shledanou, milá Doris Windlin, někdy příště. Rádi Tě opět mezi námi „podkarpaťáky“
přivítáme.
Petr Slinták |
